Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu
Bitva o Rupnikovu linii

DOCENDO DISCIMUS

 

Bitva o Rupnikovu linii

Během nedávného vojenského cvičení Alpe 2009 ve slovinských Julských Alpách se studenti Univerzity obrany učili nejen bojovat v horách, ale vyzkoušeli si i moderní útočné pušky FN F2000. Na závěr cvičení navíc absolvovali na řece Soči výcvik ve zdolávání prudkých horských toků.

Člověk by na Sorišské planině ve slovinských Julských Alpách v nadmořské výšce šestnácti set metrů asi čekal cokoliv, jen ne kasárna. Ta, která se právě vyhoupla před námi, jsou ale přece jen jiná, než na jaké jme zvyklí. Bašty po stranách jim dodávají podobu spíše horské pevnosti. Vybudovali je prý před mnoha lety, když se v této oblasti bojovalo, Italové. Někde za námi práskne výstřel. Část sto kilometrů dlouhé Rupnikovy linie horských pevností opět ožívá bojem.

Zatímco obránci se snaží co nejefektivněji využít výhody těžce přístupné horské oblasti ležící v nadmořské výšce šestnácti set metrů a pevnostního systému vytvořeného před téměř sedmdesáti lety, útočníci spoléhají především na početní převahu. O obrannou linii tentokrát bojují smíšená družstva, která tvoří posluchači Univerzity obrany z Brna a kadeti důstojnické školy ze slovinského Mariboru. Více než dvě desítky studentů druhého ročníku Fakulty ekonomiky a managementu totiž prošlo v slovinských Julských Alpách během červnového cvičení Alpe 2009 výcvikem zaměřeným na přesuny a boj v horách. Tento kurz se až na několik málo výjimek organizuje pravidelně každý rok již čtrnáct let. Jeho součástí jsou kromě boje a přesunů v horách základy vojensko-praktického lezení a střelba. Posluchači Univerzity obrany si měli možnost vyzkoušet útočnou pušku FN F2000. Tuto futuristickou zbraň jednadvacátého století představil belgický výrobce v roce 2001. Od té doby ji zařadila do své výzbroje celá řada armád. Slovinská armáda podepsala smlouvu o nákupu šesti tisíc kusů pušek FN F2000 v červnu 2006. Do roku 2012 by jí měly být vyzbrojeny i jednotky rezervistů, celkem by se mělo jednat o kontrakt na čtrnáct tisíc pušek.

Pevnost proměněná v salaš

Samotné cvičení začíná přesunem obránců a útočících jednotek do určených pozic. Zdolání náročného převýšení s výzbrojí, municí, vodou, jídlem a dalším potřebným materiálem je samo o sobě určitým testem. Zhruba v polovině cesty kolabuje jeden ze slovinských kadetů. První pomoc mu okamžitě poskytuje zdravotnice jednotky. Za českou stranu pomáhá i podpraporčík Petr Císař. Družstvo se chová jako tým, materiál a výzbroj postiženého si rozděluje mezi sebe. Naši studenti mají zatím sil dost. Přes nesporné kvality slovinských kadetů v mnoha odborných oblastech se i během dalších dnů cvičení ukáže, že právě fyzická kondice není v případě některých z nich příliš silnou stránkou.

Obránci se dostávají na Sorišskou planinu. Na úbočí jednoho z hřebenů stojí objekt obdélníkového tvaru, který lemují dvě bašty se střílnami. Jsou to bývalá kasárna italských vojáků. Jejich přízemí se již před mnoha lety proměnilo v salaš. V patře sídlí bača, část prostor zde mají pro případ cvičení i slovinští vojáci. Usídluje se tu štáb. Velitel jednotky předurčené k obraně prostoru vydává rozkazy jednotlivým skupinám. Každá ze smíšených dvojic dostává přidělenou některou z pevnůstek, kterých jsou po okolních hřebenech rozesety desítky. Vzniká tak prstenec o průměru více než jednoho kilometru. Na první pohled je to neproniknutelná horská pevnost. Úkol je jednoduchý, pozorovat okolí, okamžitě hlásit jakýkoliv pohyb a odrazit případný útok.

Jednotlivé pevnosti jsou součástí tzv. Rupnikovy linie, která si vzala před druhou světovou válkou inspiraci, podobně jako naše pohraniční opevnění, z francouzské Maginotovy linie.

„U nás bychom k obraně podobné oblasti nejspíš přistupovali podstatně aktivněji. Navrhovali jsme, že provedeme průzkum, ale slovinský velitel to odmítl s tím, abychom se soustředili na stanovené obranné úkoly,“ upozorňuje podpraporčík Tomáš Podlužanský.

Odpočinek v bojovém nasazení

Do výchozích pozic dorazily i jednotky předurčené k útoku. Jedna ze skupin se okamžitě vydává na průzkum. Poměrně brzy se jí daří odhalit obranné pozice. Pět hodin je pozoruje dalekohledem, aniž by byla sama odhalena. Postupně rozkrývá jednotlivé opěrné body, okamžitě to hlásí veliteli. Je jím jeden ze slovinských kadetů Marko Savojic. Jedná se o schopného vojáka, který má za sebou mimo jiné Rangers kurz v USA. Při plánování a vydávání rozkazu v terénu se drží standardních operačních postupů tak, jak se je naučil v Americe. Všichni to kvitují jako velmi dobrou zkušenost.

„Nejen on, ale i ostatní slovinští velitelé družstev se o nás perfektně starali. Při každé zastávce důkladně kontrolovali své podřízené, zda jsou v pořádku a mají dostatek vody,“ dodává podpraporčík Jiří Jun. „Snažili se nám všechno vysvětlit, říkali nám jak se pohybovat v lese, v horách. Vypracovali dokonce náčrt rozestavení stráží a jejich střídání. Svou motivací byli ostatním příkladem.“

Jednotka si zřídila skrytou, dobře maskovanou základnu. Vojáci přečkali noc ve vysokohorském terénu bez budování jakýchkoliv přístřešků. Zatímco jedna část odpočívala, druhá střežila. Ještě předtím se skupina dozvěděla, že se v okolí pohybuje medvěd. Před nedávnem prý roztrhal dvanáct ovcí. „I to je součást výcviku, posluchači mají možnost vyzkoušet si odpočinek v bojovém nasazení, a to v relativně nepříznivých klimatických podmínkách a náročném terénu,“ upozorňuje podplukovník Miloslav Fišera z katedry vojenského managementu a taktiky Univerzity obrany. 

Učili se na chybách

Ve čtyři hodiny ráno dostali čeští a slovinští posluchači rozkaz k útoku. Pohybovali se natolik skrytě, že je obránci objevili až v okamžiku bezprostředního kontaktu. První družstvo obsadilo rychlým postupem po hřebeni dvě opevněné pozice a následně celý prostor vyčistilo. Teprve potom zaútočilo na další bunkry druhé družstvo a po něm třetí.

Podplukovník Zdeněk Flasar z katedry vojenského managementu a taktiky proplétající se mezi útočníky a obránci s notesem v ruce, působil na první pohled trochu nepatřičně. Lidská paměť prý ale není příliš dokonalá, a tak je potřeba dělat si okamžitě na místě poznámky. „Podle mého názoru jsou vojáci jak na pozicích, tak i při přesunech příliš namačkáni na sobě. Dlouho zůstávají na stejném místě. Nerespektují také pravidlo vystřel a změň stanoviště. S podobnými nedostatky se ale počítá, jedná se totiž o studenty druhého ročníku, kteří zkušenosti teprve získávají. Tato cvičení organizujeme právě z důvodu, abychom podobné záležitosti odstranili.“

Mezitím se průlom v obranném postavení rozšířil natolik, že už nemůže být pochyb o výsledku této „bitvy“. Ostatní je již jen otázkou času. Ne všechny zodolněné objekty a pevnostní chodby jsou obsazené obránci. Útočící družstva si ale nemohou dovolit riskovat, že se dostanou do léčky, a tak musejí postupovat systematicky a „čistit“ doslova každý otvor v zemi. Konečně je dobojováno a poslední horský vrchol je obsazen.

„Taktika, kterou jsme zvolili, byla za daných okolností jediná možná. Nedovedu si představit, že bychom útočili přímo z údolí. Protivník by nás odhalil již na přístupech, navíc zde byla velice omezená možnost případného krytí,“ upozorňuje podpraporčík Jiří Jun. „Je také škoda, že jsme při podobně náročném výcviku nemohli využít systému MILES, všechno by bylo ještě reálnější. Osobně si myslím, že v tomto případě bychom při obsazování tak dokonale opevněného bodu s našimi silami nejspíš neuspěli.“   

Navzdory sněhu a dešti

V dalších dnech pokračovalo cvičení přesuny v horském terénu. Posluchači při nich zúročili mimo jiné základy vojensko-praktického lezení, které získali hned první den. Navíc je prověřila i příroda. V nadmořských výškách kolem patnácti set metrů ležela totiž ještě pořádná vrstva sněhu. Jako by to nestačilo, přidal se i liják. V některých oblastech bylo navíc potřeba prodírat se zarostlým terénem.

Většina studentů se však i přesto cítila spokojeně. Kromě testování své vlastní fyzické zdatnosti měla možnost nahlédnout do „kuchyně“ jiné armády a seznámit se s jejími postupy. Podle podpraporčíka Martina Houdka bylo perfektní též logistické zajištění celé akce. „Jejich bojové dávky jsou výborné. Počítají s výraznou fyzickou zátěží a tomu odpovídá i kalorická hodnota. Navíc jsou doplněné chemickým ohřevem, takže máte teplou stravu, aniž by se musel nosit vařič či rozdělávat oheň.“

Většinou se komunikovalo v angličtině, a to i při používání spojovacích prostředků. „Ne ve všech případech se ale důsledně dodržovalo slovinsko-české zastoupení v týmech. Tam, kde se sešli dva Češi, se samozřejmě předávali rozkazy v češtině. A to byla tak trochu škoda,“ litoval podpraporčík Tomáš Podlužanský.

Také velitel české jednotky podplukovník Milan Podhorec si průběh cvičení Alpe 2009 pochvaloval. „Je to určitá investice do mladých, perspektivních velitelských kádrů naší armády. Posluchači měli možnost se zde seznámit s mnohonárodním prostředím a přímo v praxi si procvičit odbornou terminologii v anglickém jazyce. Takto náročné vysokohorské terény u nás prostě nemáme. Přitom ale chceme, aby si budoucí důstojníci zvykali na podobné prostředí, v jakém působí například naše jednotky v Afghánistánu.“

Autor: Vladimír Marek

Archív zpráv

2012

Leden

Únor

Březen

Duben

Květen

Červen

Červenec

Srpen

Září

Říjen

Listopad

Prosinec

 

2011

01 / 02 / 03 / 04 / 05 / 06

07 / 08 / 09 / 10 / 11 / 12

 

2010

01 / 02 / 03 / 04 / 05 / 06

07 / 08 / 09 / 10 / 11 / 12

 

2009

Zprávy 2009​

   
© 2019 Univerzita obrany v Brně | Kounicova 65, 662 10 Brno, Czech Republic
  • Jsme na Facebooku
  • Instagram
  • Webová alba Picasa
  • Tweetujeme
  • Tweetujeme